Moje maminka byla ta nejlepší maminka na světě. Fakticky skvělá: laskavá, ale důsledná, vtipná, milující, sportovně založená, se silným smyslem pro fair play, rozdala by se, aby nám a lidem kolem ní bylo dobře… Prostě nejlepčí, jakou si dítě může přát. Umřela před 3 lety, dost náhle. Na pohřeb přišlo tolik lidí, že se nevešli do obřadní síně. To o ní myslím dost vypovídá.
Díky ní jsem měla dětství plné lásky a víry v to, že dokážu cokoli budu chtít. Naučila mě spoustu věcí: nevzdávat se, hrát fér, nefňukat, dokončovat rozdělanou práci, mít pozitivní přístup k životu. Měla taky skvělý smysl pro humor.
Dělala pro nás všechno, co mohla. Je ale jasné, že výchova před 30-40 lety byla jiná než dnes. Myslím, že rodiče o ní tehdy tolik nepřemýšleli, a děti měly hlavně POSLOUCHAT. Nějaké vysvětlování nebo diskuse se moc nenosily. A i když přístup k výchově se mění a já absolvovala různé kurzy o respektujícím přístupu k dětem, který mi skutečně dává smysl, naučila jsem se i některé věci, které maminka asi nechtěla.
Ta první jsou reakce v emočně vypjatých situacích – dá mi dost práce potlačit věty, které mi v hlavě stále ještě naskakují jako první.
„Ty si snad děláš legraci!“
Jsou to ty bezva věty, které jsem v podobných situacích slýchala jako dítě a které, když se nad nimi člověk zamyslí, vlastně nedávají smysl. „Okamžitě se uklidni!“ „Ty si snad děláš legraci!“ „Já snad špatně vidím/slyším!“ … a tak podobně. Tyhle věty, samozřejmě pronášené dostatečně výhružným tónem, chtějí vlastně říct jediné: „Moc se zlobím!“ Což by bylo úplně to nejlepší, co v těchto situacích říct. Ale pojmenovat svoje emoce, to už chce cvik a u nás doma se to nedělalo (a nevím, jestli se to někde v osvícenějších rodinách v 80. letech dělalo…).
Tohle je spíše rozumová záležitost, i když je v nás uložená hluboko a dá to práci tyhle naučené vzorce změnit. Ale jak říká moje oblíbená autorka Louise L. Hay – rodiče nás nemohli naučit to, co sami neuměli. Dělali to, co sami znali ze svého dětství – v době, ve které žili, s prostředky, které měli (a tím nemyslím jen finance). Dělali to, co si mysleli, že je pro nás nejlepší – stejně jako to dnes se svými dětmi děláme my.
Slova, nebo činy?
Ta druhá věc, kterou mě maminka naučila, aniž by o tom věděla, je to, co žila, jak se vnímala – prostě ne to, co ŘÍKALA, ale to, co DĚLALA. Říkala mi, že jsem nejdůležitější na světě. Ale vždycky jí záleželo víc na druhých než na sobě. Jak jsem napsala výše – prostě by se rozdala. I když byla unavená, dokud nebyla hotová VŠECHNA práce, ani ji nenapadlo odpočívat. Když někdo potřeboval pomoct, pomohla mu, i když to bylo na úkor jejího času, peněz, zdraví…
A co myslíte, jak to dělám já? Dávám sebe vždycky na první místo, jak mi maminka ŘÍKALA, nebo nejdřív myslím na ostatní, jako to DĚLALA ona😊? Ano, bé je správně! Ale před několika lety jsem na to přišla… a pracuju na tom. No, jak by řekl Hujer: „Těžká práce, těžká, i já s ní mám co dělat!“
A co se naučí moje děti?
Přemýšlím o tom v kontextu toho, co já jako matka učím své dva syny. Jak to totiž pozoruju a jak říkají i moudré knihy, děti se učí hlavně NÁPODOBOU. Můžete jim ŘÍKAT, co chcete, ony kupodivu spíš odkoukají to, co DĚLÁTE. A odkoukají to tak dokonale, že nad tím – dlouho nebo taky už nikdy – ani nepřemýšlejí.
Takže jsem se rozhodla – samozřejmě pro blaho svých dětí a jejich šťastné budoucnosti – mít se ráda, být pro sebe ta nejdůležitější na světě a vůbec dělat pro sebe jen to nejlepší.
Maminko, děkuju Ti za všechnu lásku a péči, cos mi dala! S tím ostatním už se nějak poperu, jsem už velká holka. Mám Tě moc ráda!
Jsem neúnavná hledačka radosti ze života a nadšená lektorka angličtiny. Baví mě ukazovat dětem i dospělým, že cesta ke zvládnutí angličtiny může probíhat s radostí a že cesta k radosti může vést skrze angličtinu.