A tím po-voláním nemyslím zaměstnání, ale NĚCO, k čemu Vás to táhne a volá, k čemu se cítíte voláni, případně povoláni. Myslíte, že nějaké máte? Věříte, že na tomto světě máme každý nějaké povolání, nějaké poslání? Nebo je to podle Vás nesmysl?

Já osobně jsem nad tím dlouhou dobu nijak zvlášť nepřemýšlela. Věděla jsem, co chci v životě dělat, a postupovala svým životem tak nějak samospádem. Vždycky mě bavily cizí jazyky a chtěla jsem být překladatelkou. Moje maminka byla trenérka, takže jsem spoustu času trávila s ní na trénincích a ona chtěla, abych šla v jejích stopách, ale mě učení nijak zvlášť nelákalo. Na její přání jsem sice vystudovala učitelství, ale k tomu i francouzštinu a později angličtinu. Hned po vysoké škole jsem odjela do zahraničí, a pak se skutečně stala překladatelkou… Vše plynulo tak nějak automaticky. Než se mi narodily děti.

Když jsem po rodičovské dovolené měla nastoupit zpět do práce, vše se najednou změnilo.

Má předchozí práce mi najednou začala připadat nedůležitá. Mnohem důležitější se začalo jevit vše, co se týkalo dětí – výchova, vzdělávání, učení, emoce… Ještě chvíli jsem ze setrvačnosti překládala, ale nakonec jsem se nechala zaměstnat jako učitelka v lesní mateřské školce. Rodina i přátelé si vesměs nechápavě ťukali na hlavu: „Ty ses zbláznila??!! Vyměnit prestiž překladatelky za práci ve školce??!!…“ a tak podobně. Trochu mě to mrzelo, přesto jsem ale „volání“ poslechla a vrhla se do učení.

Slova na papíře mi totiž začala připadat bezcenná. A s dětmi jsem se naopak cítila moc dobře. Absolvovala jsem různé kurzy o výchově, kurz pro chůvy v dětské skupině, a pak i kurzy pro lektorství angličtiny, protože jazyky mě bavit nepřestaly – jen mě teď začaly zajímat z hlediska KOMUNIKACE, ne z hlediska GRAMATIKY (a to mi diktáty ve škole vždycky tak šly! ).

Věci, o kterých jsem si dříve myslela, že je nikdy nepoužiju, se najednou začaly hodit.

Začalo to do sebe zapadat – zkušenosti z dětství a mládí, hodiny strávené na trénincích s dětmi. Mé pedagogické vzdělání, které jsem na maminčino přání absolvovala. Zkušenosti ze zahraničí, kde jsem se starala o děti. 

Postupně jsem začala pracovat jako lektorka v jazykové škole, abych nakonec odešla na volnou nohu jako lektorka angličtiny. Rozjet vlastní podnikání nebylo lehké, a i když jsem učila hodně, po započítání všech prázdnin a odpadlých lekcí nebyly výdělky nijak závratné. Situaci ještě zhoršil covid a já o sobě začala pochybovat. Začala jsem naslouchat negativním komentářům, neradostným vyhlídkám a pochybnostem a … dostala jsem strach. „Co když se neuživím?“ „Co když přijdu i o poslední klienty?“ … Přestala jsem si věřit.

Nechala jsem se zaměstnat v kanceláři a učení si uhájila jen na jedno dopoledne v týdnu. To bude fajn, myslela jsem si. Konečně pořádný výdělek a učit budu jen bokem, jako hobby. 

Ale i když k tomu nebyl žádný objektivní důvod, cítila jsem se hůř a hůř.

Moje nová práce mi přestávala úplně dávat smysl, cítila jsem, že jsem na špatném místě. Cítila jsem to tak silně, že jsem v práci pozorovala ostatní, jestli to vidí taky. (Neviděli, ale mně to kupodivu nepomohlo k tomu, abych se cítila líp.) K odchodu z práce neexistovaly žádné objektivní důvody: kolegové byli moc fajn. Musela jsem se sice učit spoustu nových věcí, ale to mi nikdy nevadilo. Práce byla dobře placená. I když jsem v oboru neměla žádnou pořádnou praxi, nechystali se mě propustit… 

„Volání“, které jsem cítila uvnitř, a pocit, že jsem na úplně špatném místě, však byly silnější než rozumové úvahy. 

Nakonec jsem to nevydržela a po několika měsících dala výpověď, i když žádnou novou práci jsem domluvenou neměla.

Takže co teď? 

Cítím, že chci učit, i když ještě před několika lety bych si to nemyslela. A kdyby mi to někdo před dvaceti lety řekl, nevěřila bych mu. Takže nechávám osudu dveře otevřené a … budu pokračovat v tom, co mě naplňuje nejvíc – učení angličtiny.

Na základě toho, co jsem zažila, věřím, že naše po-volání se během našeho života může měnit… Podle toho, jak získáváme nové zkušenosti, a podle toho, jak s nimi nakládáme. Různé etapy v našem životě nás připravují na etapy následující. Někdy (často) to v danou chvíli nechápeme a říkáme si „Proč se tohle děje zrovna mně?“, „Mám já tohle zapotřebí?“… A po nějaké době se ukáže, že ano, že přesně tohle zapotřebí bylo.

Věřím, že každý jsme jedinečný a každý tu máme svou nezastupitelnou úlohu. 

A věřím, že jedno z největších štěstí je, když se naše po-volání stane naším povoláním 😊. 

Nikdo jiný jako Vy tady není. A to už stojí za to dělat to, co umíte nejlíp.  Protože tak nejlíp prospíváte nejen sobě, ale všem okolo. A pokud to už děláte, ze srdce Vám fandím a přeju Vám, aby to tak bylo co nejdéle!